Životopis

Josef Masopust byl legendární československý fotbalista a úspěšný fotbalový trenér. V roce 1962 se stal jako první Čech, resp. Čechoslovák, a také jako první fotbalista z východní Evropy, držitelem tehdy nejprestižnějšího fotbalového ocenění Zlatého míče, určeného pro nejlepšího evropského hráče. Při 100. výročí FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací) v roce 2004 jej Pelé zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.

Josef Masopust také figuruje na významném seznamu UEFA (Unie evropských fotbalových asociací) Jubilee 52 Golden Players, kam byl zařazen při 50. výročí založení UEFA, a to rovněž v roce 2004. Jeho jméno je také uvedeno v seznamu FIFA Classic Players.

V roce 2000 byl Josef Masopust na základě výsledků stejnojmenné ankety vyhlášen Českou fotbalovou osobností století a krátce poté jej odborníci zvolili i Českým fotbalistou století.

Od roku 2009 je po něm pojmenovaný mostecký fotbalový stadion - Stadion Josefa Masopusta. V roce 2012 byla na počest tohoto legendárního českého fotbalisty před stadiónem Dukly Praha na Julisce slavnostně odhalena jeho socha, jejímž autorem je akademický sochař Josef Nálepa (1936-2012).

Dětství

Josef Masopust se narodil ve Střimicích u Mostu, do velice skromných poměrů jako nejstarší z šesti dětí v rodině horníka. Fotbal mu učaroval odmalička. V tomto ohledu nepochybně zdědil geny po svém otci. Ten živil velkou část svého života postupně se rozrůstající rodinu tvrdou prací v mosteckých hlubinných i povrchových dolech. V mládí však hrál aktivně a velice dobře, i když ne na té nejvyšší úrovni, kopanou. Josef Masopust starší byl de facto i prvním trenérem svého prvorozeného syna. Jeho zřejmé fotbalové nadání rozpoznal už v prvních letech synovy povinné školní docházky. Tu byl ovšem budoucí slavný hráč nucen po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 absolvovat jako občan „Třetí říše“. Také Mostecko bylo na téměř sedm let, až do konce druhé světové války, zabráno nacisty.

Ale právě v době válečných útrap se na střimických pláccích při zápasech zdejších kluků, kde brankové tyče nahrazovaly školní brašny, čepice, nebo jiné součásti oblečení, rodilo budoucí Masopustovo mistrovství. Za pomoci otcových rad a zkušeností do sebe tichý, nenápadný chlapec vstřebával mimo jiné i základy fotbalové techniky, myšlení a strategie. Vlastnosti, jimiž později udivoval i na těch nejslavnějších fotbalových stadiónech, a které ho navždy po celém světě proslavily. Ale nejen to. Josef Masopust starší byl také nesmlouvavým zastáncem fair play, a to jak ve fotbalu, tak v životě. Svému synovi vštěpoval i tyto zásady. Také jimi si později budoucí Český fotbalista století, velký rytíř zelených trávníků, získal zaslouženou úctu a respekt spoluhráčů, protihráčů i obecenstva na mnoha stadiónech doma i ve světě.

Ve Střimicích nebylo škvárové hřiště, jakým se mohly chlubit třeba sousední Braňany, za jejichž dělnický klub Rudou hvězdu, hrál za první republiky Josefův otec. Ten vždy dbal, když si „jen tak“ spolu kopali, třeba cestou za Josefovou babičkou do nedalekých Kopist, aby mu Pepík nepřihrával jenom pravou nohou, nýbrž i levou. A také různými způsoby. Vysvětloval mu, a malý Josef byl přičinlivý žák, jak se kope nártem, placírkou i šajtlí. Učil ho za pochodu zpracovávat míč a sám mu to názorně předváděl. Sotva desetiletý školák už v té době promýšlel a podvědomě rozvíjel všelijaké nenápadné, ale účinné, fungující triky s míčem, kterými později překvapoval soupeře a udivoval tribuny na mnoha stadionech. Fotbalový míč byl tehdy pro něj téměř vším. Uvědomoval si, že na hřišti, byť to byl dlouho jen střimický palouk, je nejšťastnější, že právě na něm je nejvíc sám sebou.

Životní ztráty

Nejen v rámci fotbalové profese postihlo Josefa Masopusta několik ztrát. Jeho rodná obec, Střimice, už dávno neexistuje. V poválečných letech zmizely z povrchu zemského, protože musely ustoupit těžbě hnědého uhlí. Další bolestnou ztrátou byl zánik někdejšího slavného fotbalového stadiónu Na drožďárně v Teplicích, kde Josef Masopust začal v roce 1952 hrát naši nejvyšší fotbalovou soutěž. Po rozdělení někdejší republiky přestalo existovat i národní mužstvo Československa, což on, jako jeho dlouholetá opora, nesl dlouho velmi těžce. Mezi slovenskými fotbalisty měl řadu přátel. Vždy také tvrdil, že síla československého fotbalu tkvěla mimo jiné v tom, že čeští a slovenští hráči vnesli do hry národního týmu řadu specifických prvků, které se ideálně doplňovaly.

Řadu let měl Josef Masopust také důvod být smutný i z osudu „své“ Dukly Praha. Klubu, za který hrál téměř celou svou kariéru a v jehož dresu, vedle reprezentačního, rovněž získával fotbalovou slávu. Jméno Dukly Praha se však po čase dokázalo k jeho radosti mezi elitu našich klubů vrátit, i když velice dlouhou a složitou cestou.

Soukromý život

Jestli existovalo něco, co pro Josefa Masopusta znamenalo ještě více než fotbal, pak to byla rodina. V roce 1954 se oženil s Věrou Nicovou, se kterou se seznámili v době svého působení v týmu Teplic. Od roku 1955 spolu dodnes bydlí v pražských Dejvících, nedaleko stadiónu Dukly na Julisce. V roce se 1955 se Masopustovým narodil syn Antonín, v roce 1959 dcera Ivana. Ivana Masopustová byla talentovaná tenistka, generační družka a soupeřka Hany Mandlíkové. Vrcholového sportu však zanechala krátce poté, co se provdala do Belgie, kde žije dosud. Josef Masopust je čtyřnásobným dědečkem a spolu s manželkou mají už i pravnoučata.

Slavné gesto

Na mistrovství světa 1962 v Chile nevstoupil Josef Masopust do fotbalových dějin „pouze“ jako tvůrce hry skvěle hrajících Čechoslováků, ale také díky svému džentlmenskému, vpravdě rytířskému počínání. V prvním utkání celého mistrovství, které jsme sehráli shodou okolností, stejně jako to poslední, právě s Brazílií, a který skončil 0:0, neokázalým způsobem demonstroval svůj dokonalý smysl pro fair play. Pelé se v průběhu utkání zranil, ale zápas dohrát musel, protože tehdy ještě nebylo povolené střídání ani jediného hráče v poli. Od okamžiku, kdy slavný Brazilec zranění utrpěl, a od té doby byl nucen na hřišti víceméně statovat, Masopust Pelého neatakoval. Nesnažil se ho připravit o míč a umožňoval mu přihrát. Respekt, úcta k soupeři ostatně Josefa Masopusta provázela celou jeho kariéru. Také z toho důvodu měla a má mezi velkými hráči minulosti ve světě i doma tolik přátel. Patří, nebo patřili mezi ně Pelé, Eusébio, Ferenc Puskás, Uwe Seeler, Alfredo di Stéfano, Franz Beckenbauer, Ján Popluhár, Ivo Viktor a samozřejmě také zbývající členové „svaté trojice“ Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák.

Nejen fotbalový a nejen sportovní odkaz

Josef Masopust byl a je, respektive měl by být stále, vzorem sportovce jak pro svoje mimořádné fotbalové umění, které z něho činí jednoho z nejlepších hráčů fotbalové historie, ale také pro svůj hluboce vyvinutý a vytříbený smysl pro fair play. V roce 2000 byl po zásluze pasován na rytíře sportu. Za svou obdivuhodnou sportovní činnost a smysl pro lidskou i sportovní čest obdržel Cenu Fair play od Českého olympijského výboru.