Most

Krátce po válce se Josef Masopust stal hráčem dorosteneckého mužstva Mostu, kam se rodina po válce přestěhovala. V oddíle tehdy zorganizovali velký nábor a Josef brzy poznal, co všechno mu ta léta dennodenního hraní ve Střimicích dala. Brzy se dostal do prvního dorosteneckého celku, kde hrál na levé spojce. Ke svému prvnímu zápasu nastoupil už na podzim roku 1945. Se spoluhráčem ze střimických plácků Jirkou Hlídkem se stali chloubou mosteckého dorostu a lidé z klubového vedení i diváci v ochozech se už nemohli dočkat, až tato jejich nová krev oživí první mužstvo dospělých.

Za první celek Mostu začal hrát už v roce 1947, tedy ve svých šestnácti letech. Velmi rychle se stal jeho oporou. Mostu se tehdy dařilo, měl výborný tým a znamenitého hrajícího trenéra – slavného sparťanského hráče předválečných let Jaroslava Burgra, člena fotbalového týmu Československa, které na mistrovství světa v roce 1934 v Římě obsadilo druhé místo za domácími Italy.

Jednou odjeli Mostečtí k důležitému, de facto severočeskému derbyovému zápasu do Ústí nad Labem. A to zvláštním vlakem společně se stovkami svých příznivců. Mužstvo Mostu, vzadu dirigované čtyřicátníkem Burgrem a vpředu sedmnáctiletým středním útočníkem Masopustem vyhrálo 3:0. Dvě branky Mosteckých vstřelil Josef Masopust. Ve vlaku bylo veselo. Pár minut předtím, než dojeli do Mostu, přišli tři muži, velcí fandové týmu, které Josef do té doby neznal, a na klín mu položili klobouk plný peněz. Nikdy v životě tolik peněz dohromady neviděl. Nevěděl, co má dělat. „Jen si to nech, však to máš kam dát,“ řekl mluvčí agilních fandů.

Teplice

Několik týdnů po posledním mistrovském zápase Mostu v podzimní sezóně roku 1949 nastala v kariéře Josefa Masopusta další důležitá chvíle. V prosinci roku 1949 ležel v nemocnici se zánětem slepého střeva v nemocnici. Právě tady a tehdy došlo k prvnímu setkání s prvním z osudových trenérů jeho kariéry, Rudolfem Vytlačilem. Někdejším reprezentačním levým křídlem, hráčem pražské Slavie, který byl, stejně jako nezapomenutelný Josef Bican, rodák z Vídně. Tentýž muž, pod jehož taktovkou dosáhlo o třináct let později československé národní mužstvo, jehož klíčovým hráčem byl právě Josef Masopust, na mistrovství světa v Chile jednoho z největších úspěchů své fotbalové historie.

Jako trenér ligových Teplic přišel Josef Vytlačil na konci roku 1949 nabídnout talentovanému mladíkovi z Mostu angažmá ve svém klubu. A tehdy ještě ani ne devatenáctiletý Josef Masopust po velkém váhání, nedovedl si představit, že by měl Most opustit, a také pod tlakem svého otce, který velice rychle pochopil, jaká příležitost se tím jeho synovi naskýtá, Teplicím na nemocniční posteli přestup nakonec podepsal.

K prvnímu ligovému zápasu nastoupil Josef Masopust v roce 1950 proti Slávii. Hrálo se ještě na starém slávistickém stadionu na Letné. V hledišti bylo tenkrát čtyřiadvacet tisíc diváků a jedna tribuna divácký nápor nevydržela. Teplice hrály dobře, vyhrály nad týmem sešívaných, jehož barvy hájila ještě řada slavných předválečných legend červenobílých 3:2. Nováčkovi v dresu severočeského týmu Josefu Masopustovi se prvoligová premiéra vydařila.

Další dva roky v Teplicích, s nimiž Josef dokonale srostl, uběhly velice rychle. Josef Masopust věděl, že na dveře zaklepou co nevidět vojáci, kteří mu důkladně změní život. Že bude povolán do základní vojenské služby. Právě tehdy trenér Karel Kolský objížděl fotbalová hřiště po celé republice a hledal hráče pro nové pražské armádní mužstvo. V Teplicích, na slavném stadionu Na Drožďárně, neušli jeho pozornosti dva mladíci. Prvním z nich byl technicky i fyzicky skvěle vybavený Josef Masopust, druhým důrazný a přitom čistě, bez faulů hrající levý obránce Ladislav Novák. Tito dva později spolu se Svatoplukem Pluskalem vytvořili v armádním fotbalovém celku slavnou „svatou trojici“, která řadu let dominovala nejen Dukle Praha, ale i národnímu mužstvu Československa.

Dukla

Když nastoupil vojenskou prezenční službu, stal se tedy Josef Masopust hráčem nově se tvořícího ambiciózního fotbalového klubu ATK (Armádního tělovýchovného klubu) Praha, který později krátce působil pod názvem ÚDA (Ústřední dům armády) a pak už pod definitivním názvem Dukla Praha. Tomuto mužstvu zůstal Josef Masopust věrný patnáct let. Po celou dobu byl na místě levého záložníka jeho ústřední postavou. Tvůrcem hry, skvělým stratégem, vytříbeným technikem s báječným driblinkem a s naprosto dokonalým a současně nenapodobitelným vedením míče. A zároveň i velmi dobrým střelcem. Dukle Praha (v prvních dvou případech ještě pod názvem ÚDA Praha) pomohl rozhodujícím způsobem k osmi titulům ligového mistra, a to v ročnících 1953, 1956, 1957/1958, 1960/1961, 1961/1962, 1962/1963, 1963/1964 a 1965/1966.

Ale také k celé řadě vynikajících mezinárodních úspěchů. Dukla Praha například v letech 1961 – 1964 vyhrála čtyřikrát Americký pohár, dokázala postoupit mezi nejlepší týmy PMEZ (Poháru mistrů evropských zemí), předchůdce dnešní Ligy mistrů, a vybojovala celou řadu dalších cenných vítězství s věhlasnými zahraničními soupeři.

Z mnoha set utkání, která Josef Masopust sehrál v klubovém dresu, mu nejvíce utkvěl v paměti zápas Dukla Praha – FC Santos v roce 1959 na turnaji v Mexiku. Dukla nad tehdy patrně nejlepším světovým fotbalovým klubem světa z Brazílie zvítězila 4:3. FC Santos bylo mužstvo nabité největšími tehdejšími fotbalovými osobnostmi – včetně hráčů, kteří v roce 1958 získali ve Švédsku titul mistrů světa. Byl mezi nimi i Pelé (vlastním jménem Edson Arantes do Nascimento), považovaný dodnes největšími experty za nejlepšího fotbalistu všech dob. Dukla vyhrála po strhujícím a nesmírně dramatickém průběhu, ačkoli už prohrávala 0:2. Josef Masopust tenkrát vstřelil dva góly, včetně toho čtvrtého a tedy rozhodujícího. Byl jednoznačně nejlepším hráčem zápasu a podle referátů v mexickém tisku podal lepší výkon než největší hvězda Santosu – Pelé.

Reprezentace

Reprezentační dres Československa oblékl Josef Masopust poprvé v roce 1954 v Budapešti proti Maďarsku, ve kterém dostal od trenérů vzhledem k jeho hráčskému typu konstruktivního, tvořivého, technického fotbalisty, nečekaný a nesnadný úkol: střežit jednoho z nejlepších světových hráčů padesátých a počátku šedesátých let Ference Puskáse, později jednoho ze svých velkých fotbalových přátel. Naposledy nastoupil v oficiálním mezistátním utkání za národní mužstvo v roce 1966 na stadiónu Sparty proti týmu SSSR. Za Československo sehrál v průběhu oněch dvanácti let 63 zápasů. Měl velký podíl na třetím místě našich fotbalistů na mistrovství Evropy v roce 1960 ve Francii a především na druhém místě na mistrovství světa v roce 1962.

Československo, jež tehdy odjíždělo na světový šampionát, který se konal v jihoamerickém Chile, jako vyložený outsider, jako tým, u kterého se doma i v zahraničí očekávalo, že hned na počátku mistrovství vypadne za základní skupiny (mělo v ní za soupeře reprezentační celky Brazílie, Španělska a Mexika), se postupně probojovalo až do finálového souboje o titul mistra světa. Hráči Československa, které dokázal obdivuhodným způsobem stmelit a zmobilizovat zkušený a moudrý trenér Rudolf Vytlačil, dokonalý znalec fotbalové hry, ale také lidských duší, nejprve nečekaně postoupili ve Viňa del Mar ze základní skupiny, ve které hned v prvním zápase porazili Španělsko (1:0). Ve čtvrtfinále pak zdolali Maďarsko (1:0), a v semifinále Jugoslávii (3:1). Stanuli tak ve finále mistrovství světa na stadiónu v Santiagu de Chile znovu proti Brazílii, jednomu ze svých soupeřů ve skupině (tam s ním remizovali 0:0).

Skvěle, stejně jako v předcházejících zápasech, dirigováni Josefem Masopustem, podlehli po heroickém výkonu 1:3. Už v patnácté minutě zápasu se však ujali vedení 1:0 brankou, kterou vstřelil svým nenapodobitelným způsobem podél vybíhajícího brazilského brankáře Gilmara právě Josef Masopust.

Přes porážku 1:3, která průběhu zápasu příliš neodpovídala, nebyli naši tehdejší fotbaloví reprezentanti v utkání horší. I velkou zásluhou tvůrce své hry Josefa Masopusta byli jen krůček od titulu světových šampiónů. Výsledek nepochybně ovlivnil i jediný slabší výkon československého brankáře Viliama Schrojfa v průběhu celého šampionátu, a také nepotrestaná hra rukou obránce Djalmy Santose v brazilském pokutovém území, za kterou měl rozhodčí Latyšev ze SSSR nařídit proti obhájcům titulu mistrů světa penaltu.

O půl roku později, v prosinci 1962 získal Josef Masopust na základě hlasování fotbalových odborníků v anketě francouzského listu France Football Zlatý míč, každoročně určený nejlepšímu fotbalistovi Evropy. Byla to v několika směrech premiéra. Josef Masopust obdržel Zlatý míč po Angličanovi Stanleym Matthewsovi, po naturalizovaném Španělovi Alfredu di Stéfanovi, Francouzi Raymondu Kopovi, dalším Španělovi Luisi Suarézovi a Italovi Omaru Sivorim jako první „neútočník“. A také jako první hráč z Československa a z celého tehdejšího tzv. východního bloku.

Pro komunistický politický režim bylo typické, že si Josef Masopust nemohl převzít tuto prestižní cenu při slavnostním večeru krátce poté, co mu byla udělena. A tak k slavnostnímu aktu došlo ne dostatečně důstojným způsobem až o tři měsíce později, na počátku března 1963. V průběhu snad jediné minuty a ve studeném větrném odpoledni na stadiónu na Strahově před čtvrtfinálovým utkáním Poháru mistrů evropských zemí Dukla Praha – Benfica Lisabon, jej Josefu Masopustovi předal šéfredaktor France Football Max Urbini. Alespoň to však bylo před domácím publikem.

V letech 1963 – 1965 hrál Josef Masopust třikrát za vybraná mužstva světa, resp. Evropy. Nejprve v roce 1963 (společně se Svatoplukem Pluskalem a Jánem Popluhárem) na stadiónu ve Wembley v Londýně v rámci oslav 100 let trvání anglické (a tím pádem i světové) kopané proti reprezentantům kolébky fotbalu. V roce 1964 v Bělehradě nastoupil za vybraný tým Evropy (společně se Svatoplukem Pluskalem a Janem Lálou), kde hrál například po boku Němce Uwe Seelera, Portugalce Eusébia či sovětského hráče Valerije Voronina. Byla mu v tomto charitativním zápase proti Jugoslávii, zemi, kterou nedlouho předtím postihlo v makedonském městě Skopje tragické zemětřesení, dokonce svěřena funkce kapitána. A konečně si zahrál společně například se Lvem Jašinem, Alfredem di Stéfanem, Karlem-Heinzem Schnellingerem, Ferencem Puskásem a dalšími fotbalovými velikány znovu za tým světa v roce 1965. V benefičním utkání slavného anglického fotbalisty Stanleyho Mathewse, jemuž tehdy britská královna Alžběta II. udělila k padesátinám titul Sir, a který tehdy v tomto pokročilém sportovním věku za tým Anglie ještě nastoupil.

Hráčská bilance

Josef Masopust sehrál v letech 1954 – 1956 za Československo 63 oficiálních reprezentačních zápasů, ve kterých vstřelil 10 branek.

Domácí klubovou kariéru prožil v týmech Teplic v letech 1950 – 1952 a v Dukle Praha (resp. ATK, ÚDA do roku 1956), kde hrál od roku 1952 do roku 1968. V československé lize zaznamenal 386 ligových startů a vstřelil v nich 79 branek.

V dresu Dukly (resp. ATK a ÚDA) sehrál 272 zápasů se zahraničními soupeři. Z toho jen v Poháru mistrů evropských zemí, předchůdci Ligy mistrů, to bylo 37 utkání, v nichž vstřelil 5 branek.

Závěr své hráčské kariéry strávil Josef Masopust po odchodu z Dukly Praha v Belgii. Jako prvnímu československému fotbalistovi v éře komunistického režimu mu bylo umožněno nastoupit zahraniční angažmá. Působil v Bruselu, kde hrál v letech 1968 – 1970 za klub Royal Crossing Molenbeek, který později změnil název na Royal Crossing Schaarbeek. Na vrcholné úrovni tak hrál fotbal do svých 39 let.

Jednou z významných a zcela ojedinělých pozoruhodností jeho kariéry bylo to, že se mu po celou jeho dlouhou, fyzicky i psychicky nesmírně náročnou kariéru vyhýbala zranění.

Trenérská kariéra

Na počátku sedmdesátých let minulého století se Josef Masopust stal trenérem. Vedl celou řadu týmů. Nejprve, krátce po návratu z Belgie, působil ve „své“ prvoligové Dukle Praha, kde zpočátku pracoval jako asistent svého někdejšího trenéra Jaroslava Vejvody, muže, kterého si pro jeho profesní i lidské hodnoty nesmírně vážil, a od kterého načerpal pro svou práci řadu zkušeností. Rok poté převzal Josef Masopust trenérské vedení juniorského týmu Dukly Praha, se kterým dosáhl i řady mezinárodních úspěchů. Za další dva roky se stal po Jaroslavu Vejvodovi už hlavním trenérem prvoligového týmu Dukly. V roce 1976 přešel do Brna. Stal se trenérem tamní Zbrojovky, kterou v roce 1978 přivedl k titulu ligového mistra.

Pak se vrátil na nějaký čas do země, kde působil na sklonku hráčské kariéry. Vedl zde klub KSC Hasselt.

V roce 1984 přijal na čtyři roky nevděčnou roli reprezentačního trenéra Československa, s nímž se mu však přes řadu výborných výsledků se silnými fotbalovými soupeři nepodařilo postoupit ani na mistrovství světa v roce 1986, ani na mistrovství Evropy v roce 1988.

Druhé trenérské zahraničí angažmá Josefa Masopusta proběhlo v letech 1988 – 1991 v Indonésii, kde vedl juniorské reprezentační mužstvo. Po návratu do Československa ještě kratší dobu znovu vedl tým Zbrojovky Brno.

Po skončení kariéry trenérské byl řadu let předsedou správní rady Nadace fotbalových internacionálů. V roce 2000 byl vyhlášen Českou fotbalovou osobností století a krátce nato se na základě výsledků ankety odborníků stal i Českým fotbalistou století, když získal více hlasů než řada našich dalších fotbalových velikánů včetně Josefa Bicana, který obsadil druhé místo.